Sedmá vlna: Zapomenuto doma

„Co vy si, holky, všechno balíte? Já beru plavky, kraťasy, dvě trička a jedu!“

Tuhle větu jsem slýchala před odjezdem na prázdniny od svého tatínka. Zatímco my ostatní jsme řešili, kolik triček je tak akorát, jestli se budou hodit dvoje boty a zda náhodou nebude večer chladno, on měl jasno. Jeho filozofie byla jednoduchá. Člověk nepotřebuje mnoho. Stačí pár věcí a chuť vyrazit. A musím říct, že na tom něco bylo. Jeho kufr byl hotový za pár minut, zatímco my holky jsme přemýšlely, co všechno by se mohlo hodit „pro jistotu“.

Prázdniny totiž mají jednu zvláštní disciplínu. Kromě plavání, výletů a odpočinku v nich všichni tak trochu soutěžíme v balení kufrů. Jsou lidé, kteří mají seznam hotový týden dopředu. Odškrtávají trička, ponožky, léky, nabíječky a věci, o kterých si nejsou jistí, jestli je budou potřebovat, ale raději je vezmou, protože co kdyby náhodou. A pak jsou ti druzí. Ti, kteří věří, že všechno nějak dopadne. Obě skupiny ale nakonec spojuje jedna jistota. Něco zapomenou. Někdy je to maličkost. Oblíbené tričko, sluneční brýle, kartáček na zuby nebo knížka, kterou jsme se chystali už tak dlouho přečíst. A pak existují věci, u kterých se na chvíli zastaví čas a hrkne v nás: „Máme pasy?“ Dvě slova, která dokážou během několika vteřin změnit pohodovou cestu v malé rodinné drama. Následuje horečné prohledávání tašek, kapes a přihrádek. Každý si v duchu přehrává poslední okamžiky před odjezdem a přemýšlí, jestli náhodou právě on nebyl ten, kdo udělal chybu. A pak se pasy samozřejmě najdou. Přesně tam, kam jsme je dali. Jen jsme si mezitím dopřáli trochu adrenalinu, který žádný cestovní průvodce nenabízí.

Zajímavé ale je, že zatímco kvůli některým zapomenutým věcem propadáme panice, jiné nám nechybí vůbec. Do kufru si zabalíme troje boty, ale celý týden chodíme v jedněch. Vezeme si několik knih a přečteme jen pár stránek. Přidáme mikinu, kdyby se náhodou ochladilo, i když jedeme v srpnu k moři, a ta s námi zase poslušně cestuje zpátky domů.

Děti to mají ovšem vyřešené úplně jinak. Ty nepotřebují seznamy. Ty si z cest vozí poklady, které by dospělý do kufru nikdy dobrovolně nepřidal. Kamínek, který má úplně speciální tvar. Klacík, který se rozhodně nedá nechat v lese, protože se ještě bude hodit..

A pak samozřejmě prádlo. „Mami, skoro všechno mám čisté!“ Znáte to, že? Myslím, že zvláště chlapci se snaží maminkám šetřit práci s praním. Nicméně čisté oblečení se během cesty záhadným způsobem promíchá s tím špinavým a vznikne nový druh prádla, u kterého nikdo přesně neví, kam patří. A pak se mezi tričky, kraťasy a ručníkem objeví věc, která do domácnosti určitě nepatří. Cizí ponožka. Nikdo neví, odkud přišla. Nikdo ji nezná. Nikdo se k ní nehlásí. Přesto se nějakým zázrakem dostala až k nám domů. Možná je to nejpravdivější suvenýr z dětských prázdnin. Důkaz, že děti nebyly jen někde ubytované, ale opravdu tam žily. Běhaly, hrály si, smály se, ztrácely přehled o čase i o tom, co je čí.

A vlastně i dospělí si vozí domů podivné poklady. Účtenky, které už nikdy nebudeme potřebovat. Vstupenky, které už nikomu nic neřeknou. Fotografie, které možná nikdy nevytřídíme. Malé připomínky toho, kde jsme byli a co jsme zažili.

Tak pokud jste letos něco zapomněli doma, nezoufejte. Většina věcí se dá koupit, půjčit nebo nějak nahradit. A jestli vám děti přivezou cizí ponožku, pár klacíků, kamínky a kufr plný záhadného prádla, berte to jako důkaz, že prázdniny proběhly přesně tak, jak měly. Protože některé věci se do kufru prostě nevejdou.

Krásné léto a veselé kufrování Vám přeji na všech Vašich cestách.

Jana Doláková