Na které vlně?

Říkám, že jsme „na jedné vlně“. A já tomu moc chci věřit.

Vidím to hned po obědě v naší školní kavárně. Páťáci stojí trochu nejistě, ale o to poctivěji se soustředí na každý krok. Hlídají, jestli je všechno správně, a přitom nezapomenou na to nejdůležitější – podívat se na vás a usmát se. Káva je připravená s péčí a pozorností. Člověk odchází spokojenější než odjinud. Ne kvůli kofeinu, ale kvůli tomu, že tady se podává radost i důvěra.

Ta vlna se přelévá dál. Mezi seniory, kteří mají energie na rozdávání. Nejen na povídání, ale i na činy. Když je potřeba, vezmou rukavice a jdou uklízet na akci Ukliďme Česko. Ne proto, že musí. Protože chtějí. Protože vědí, že místo, kde žijí, stojí za to.

A pak přijde ráno.

Čtyři koše jsou rozkopané.

Lavička, která ještě včera nabízela odpočinek, je zničená.

Knihobudka, místo sdílení a tichých příběhů, poničená.

Jen za duben je to přes 60 tisíc korun za úklid černých skládek. Šedesát tisíc za něco, co vůbec nemuselo vzniknout. Šedesát tisíc, které mohly být investované do věcí, které dávají smysl – do dětí, do prostoru pro setkávání, do dalších nápadů, které posouvají Měcholupy dopředu.

Tohle není jiná obec. Tohle je ta samá.

Na jedné straně stojí snaha, práce a radost z malých věcí. Na druhé lhostejnost, která se mění v ničení. Bez podpisu, bez odpovědnosti, bez přemýšlení o tom, co zůstane po nás.

A přitom to celé stojí na úplně obyčejných rozhodnutích. Neodložit odpad tam, kam nepatří. Neničit to, co slouží všem. Všímat si, že veřejný prostor není „něčí“, ale náš společný.

Jedni tvoří. Druzí ničí.

A zatímco jedni se snaží držet nás na jedné vlně, druzí ji cíleně rozbíjejí.

A ti, co jsou na té druhé vlně, s námi na té naší tedy rozhodně nejsou.

Ale ta naše první vlna pořád existuje. Má konkrétní jména a příběhy. Je v Lukášovi, který v komunitním centru rozkládá deskovky a dává lidem důvod se potkat. Je v Beátě, která má srdcovku – swap, kde dáváme druhým věcem šanci a učíme děti i dospělé, že to, co už nepotřebujeme, může být pro někoho cenné. Ve Zdeně, která vede výtvarné kurzy a dělí se o svůj čas i energii jen proto, že ji to baví. V Pavle, která rozhýbala Měcholupy a ukazuje, že stačí udělat první krok – a ostatní se přidají.

Je v dětech, které vaří kávu. V seniorech, kteří neztrácejí chuť aktivně žít a pomáhat. Ve všech, kteří tvoří, spojují a starají se.

A čím víc nás na téhle vlně bude, tím méně prostoru zůstane pro ty druhé.

Protože nakonec rozhoduje jediné – ke které vlně se každý den přidáme.

A když už jsme u toho, možná by stačilo jen nečekat na vlnu! Prostě vzít lopatu, karton a pár starých věcí a… swapnout je za lepší svět.

Jana Doláková